Proč demonstrují?

To, co probíhalo v posledních týdnech na Václavském náměstí i jinde, mohlo jistě množství lidí překvapit. Proč se ale tolik lidí účastnilo těchto demonstrací? Proč nevěnovali víkendovou sobotu příjemnějším aktivitám a místo toho strávili hodiny na cestě, aby vyjádřili svůj názor právě demonstrací v zemi, kde se názor občanů očekává pouze v pravidelně vymezených intervalech řádných voleb? Něco se muselo změnit, co jindy odolného a z velké části pohodlného českého člověka zvedá ze židle, od hospodské diskuze a nadávání před večerními zprávami. Někdo by mohl pohotově reagovat, že práci odmítající občané demonstrují za sociální výhody. Složení a cíle demonstrantů však byli opravdu poněkud jiné.

Univerzálním zaklínadlem Harryho Pottera české vlády, Miroslava Kalouska, se stalo šetření a škrty. Byť nejsem fanynkou pana ministra, ztotožňuji se s tím, že určitým způsobem se šetřit musí. Státní dluh dosáhl v roce 2012 42% HDP, a přestože na úrovni Evropské unie patří mezi ty nižší, vezmeme-li v úvahu rychlost jeho růstu, takové hospodaření není v dlouhodobém horizontu udržitelné. Jednotlivec, firma a bohužel ani stát jednoduše nemůže mít neustále vyšší výdaje než příjmy. Rozdíl je pouze v tom, že u jednotlivce na to věřitel přijde podstatně dříve než u státu. Omluvou pro dluhy během ekonomické recese sice mohou být prorůstové investice, v českém prostředí však nelze tvrdit, že by dluhy v minulosti vznikaly pouze z těchto důvodů.

Pevně věřím, že občané České republiky by nutnost šetřit a uskromnit se v některých oblastech pochopili a státní dluh by bylo možno pomalu umořovat tak, jako se tomu děje v severských zemích. Nesměli by však každý den poslouchat o nevýhodných státních zakázkách, na kterých stát prodělává miliardy, o kmotrech, kteří ovládají české politiky ve prospěch svých zájmů, o odklánění peněz, nepochopitelném a neadekvátním životním stylu některých státních úředníků, kterým jejich příjmy objektivně nemohou k takové životní úrovni stačit a podnikatelům, kteří s nimi naprosto nevinně udržují „přátelské vztahy“, protože s kým jiným by na ten golf šli, že? Posledním hitem je už jen nákup celé politické strany, který se sice úplně nepovedl, ale ukazuje, kam až lze v Čechách zajít. Tyto skutečnosti korunuje fakt, že za tyto trestné činy, úniky veřejných peněz, bylo zatím v České republice odsouzeno naprosté minimum osob. Ano, občané denně poslouchají, na jakou korupci existují podezření, ale téměř nikdy se nedozví, jak dopadlo vyšetřování, kdo byl odsouzen, potrestán, komu byly odcizené peníze odebrány. Můžeme si pouze domýšlet, co chybí k tomu, aby se tyto věci neděly. Je to snad nedostatek vůle policie, vyšetřovatelů, soudců, korupce v těchto složkách státní správy nebo nedokonalé zákony, na jejichž změnách by se snadno měli shodnout námi zvolení poslanci. Naproti tomu, jak mizerně funguje souzení takovýchto trestných činů, se mnozí mohli již na vlastní kůži přesvědčit, jak rychle a hbitě dokážou fungovat exekutoři. Kvůli několika nezaplaceným stokorunám seberou celý dům, za krádež dvaceti milionů se viníkovi obvykle nestane téměř nic.

Lidé s touto vládou pociťují pouze snižování svojí životní úrovně, a přestože se právě snižováním státního deficitu zaklínala, výsledek se ani zdaleka nedostavuje. Od roku 2006, kdy státní hospodaření převzala pravice s veřejným dluhem 28% HDP, se zadlužení zvýšilo až na závratných 42% HDP v roce 2012. O skutečném šetření tedy nemůže být řeč. Přihlížíme pouze dalšímu naplňování cedníku z našich kapes, ze kterého finance neodtékají na umořování dluhu, ale neprůhledným firmám na předražené a někdy také nepotřebné projekty. Škrty a zdražování tak přinášejí pouze hospodářský pokles, vysoká nezaměstnanost způsobuje nedůstojné podmínky pro ty, kteří si zaměstnání snaží udržet, ale také chudobu pro ty, kteří jsou na pomoci státu závislí. Činitelé této vlády si neuvědomují, že kvalitně vzdělaní lidé jsou budoucností této země, pokud nechceme být pouze montovnami vyspělejších států. Že právě studenti svým vzděláním prospějí nejen sobě, ale tento svůj dluh společnosti splatí vyššími daněmi, které budou schopni s kvalitnějším vzděláním v oborech s vyšší přidanou hodnotou platit. Naopak prosazují školné, které řadě mladých lidí přístup na školy znesnadní.

V této vládě bohužel nikoho nenapadlo, že zvyšující deficity důchodového účtu je možné řešit odstraněním problému, který jej způsobil, a sice nedostatku produktivní populace. Kvalitní rodinná politika je klíčem k tomu, aby mladí lidé opět mohli mít děti, které často chtějí, ale nemohou si je dovolit. Průběžný systém by tak i nadále mohl plnit svoji úlohu. Vláda však místo toho plánuje přesun značné části prostředků do soukromých penzijních fondů, u kterých v současné situaci turbulencí na finančních trzích neexistuje jistota, že tyto finanční prostředky dokážou lépe zhodnotit než právě průběžný důchodový systém. Tím, kdo nejvíce doplácí a do budoucna také doplatí na rozhodnutí této vlády, jsou důchodci, studenti, mladé rodiny a zejména postižení občané a jejich rodiny, které jsou na pomoci státu zcela závislí, a kteří by své postižení rádi vyměnili za možnost pracovat. Občané se probudili, protože ze svých daní nežijí dobře oni, ale někdo úplně jiný.